Většinou nedokázal změnit vlastní chování a vyvolal doplňkové chování u druhých. Pokud situaci chceme změnit, potřebujeme změnit vlastní chování a myšlení. Asertivita dnes představuje ucelený komunikační styl, který zohledňuje nejen komunikační dovednosti, ale i stabilitu osobnosti. Vyžaduje, aby se člověk rozhodoval sám za sebe a za rozhodnutí nesl odpovědnost.
Asertivita
Je mnoho cest, jak zlepšit kvalitu života. Jednou z nich je asertivita. Jsou lidé, kteří si ji pletou s agresivitou. Být asertivní pro ně znamená porazit druhého, chovat se egoisticky, manipulovat s ním ve svůj prospěch nebo jej „převálcovat“.
Asertivita je něco jiného. Je to umění prosadit se a zároveň respektovat potřeby druhých. Pomáhá k synergii – tedy spolupráci s ostatními. Být asertivní znamená stát si na svých právech bez toho, abychom ponižovali druhého.
Obtíže v komunikaci bývají spjaty s poruchou sebehodnocení a hodnocení druhých. Sebeúcta souvisí s oceňováním vlastní schopnosti zvládnout náročné situace – zejména mezilidské. Když se dostaneme do obtížné situace, často reagujeme emočně přehnaně nebo naopak emoce potlačíme. Extrémy však nepomohou ani nám, ani druhým. Potřebujeme se naučit přiměřeně vyjádřit potřeby a pocity a umět dobře reagovat na druhé. Pokud to neumíme, prožíváme to nepříjemně. Jak psychologicky, jako úzkost, strach, hněv nebo bezmoc, tak tělesně, řadou fyzických příznaků, jako je napětí, svalová ztuhlost, bolest hlavy, bolesti žaludku, bušení srdce, nadměrné pocení, červenání se apod.
Stresovou reakci mohou vyvolávat lidé, kteří:
Mají nepříjemný výraz tváře – mračí se, jsou bez mimiky.
Stále uhýbají před pohledem druhých, dívají se jinam, otáčejí se.
Stále se omlouvají, vysvětlují, ujasňují.
Snaží se v nás vzbudit lítost, dělají ze sebe „chudáky“, jsou „bezmocní“, sami sebe obviňují za kdeco. Kňourají, naříkají, prezentují se jako oběti.
Neustále si stěžují na své problémy, nemoci, na druhé, na osud. Stále něco kritizují, nadávají na poměry, pomlouvají druhé.
Nervózně gestikulují, trhají sebou, těkají, poposedávají a přesedávají, poklepávají rukama a nohama.
Jsou nadměrně loajální, se vším souhlasí, nikdy nemají svůj názor.
Jsou stále připraveni k útoku, ironičtí, kousaví, ponižují a urážejí druhé, mluví povýšeně, zesměšňují. Vyčítají, kritizují, kontrolují, moralizují, obviňují, nadávají.
Vždy jsou vševědoucí, na všechno mají odpověď, stále poučují, radí v situacích, kdy si to nikdo nevyžádal. Když s námi mluví, mluví jen o sobě, chtějí ovládat rozhovor, neposlouchají, co jim říkáme, skáčou do řeči, odvádějí od tématu.
Mluví příliš tiše, málo srozumitelně, nutí k nadměrné pozornosti.
Stále o někoho nadměrně pečují, jsou přehnaně starostliví. Neustále lichotí, slibují.
Ignorují druhé, dávají najevo svůj nezájem.
Stále chtějí, aby vše bylo po jejich, brání se kompromisům. Neustále chtějí, aby s nimi někdo souhlasil, neúnavně přesvědčují. Neumějí přiznat chybu, vše svalují na druhé.
Lžou, vymýšlejí si, vymlouvají se, zatloukají. Jsou netaktní, neomalení.
S gustem nesouhlasí, aby se mohli přít.
Po vystavení se stresorům naše tělo i duše mohou tedy zažívat stresovou situaci. Můžeme se těmto lidem vyhýbat. Někdy však vyhnutí není možné a nereagovat stresovou reakcí je velmi těžké. Pak je potřebné osvojit si dovednosti, které pomohou dostat komunikaci více pod kontrolu.
Naše porozumění situaci tedy ovlivní, zda situaci budeme považovat za stresor nebo nikoliv. Stresová reakce tedy nebude záviset jen na tom, co se událo, ale hlavně na tom, jak tomu rozumíme. Proto nejdůležitějším faktorem změny stresového prožívání bude změna sebe sama.
Zdravé sebevědomí se tvoří postupně od raného dětství. Není vrozené. I když základ pro ně, stabilní temperament, asi ano. Důležitá je však výchova. Jen málo lidí má to štěstí, že se mohou rozvíjet v svobodném a laskavém prostředí, které sebevědomí nejvíce přeje. U většiny však frustrace a duševní zranění, která v průběhu života zažili, nalomily pocit sebejistoty. Čím více frustrací jedinec během života prožije, tím bývá nejistější.
Nejistý člověk to má v životě těžší. Jeho vnitřní nejistotu ostatní lidé pravidelně oživují. Kritika, odmítnutí, opomenutí pochvaly, spory, pomluvy – to jsou věci, které jej snadno zraňují. Protože bývá silně závislý na názoru a hodnocení druhých, příliš energie spotřebuje na porovnávání se s ostatními a odezírání jejich názorů. Často pak nemá dost sil na uplatnění vlastních schopností.
Sebejistý člověk se pohybuje ve spirále. Jeho spirála vede k posílení sebedůvěry. Čím sebevědoměji se chová, tím příznivěji a vstřícněji se k němu chová okolí, což zpětně posiluje jeho vlastní sebedůvěru.
Iracionální postoje, které vedou k pocitům méněcennosti
Iracionální postoj: Musím být v životě stále šťastný a v pohodě. Racionální odpověď: Život nemůže být stále šťastný a v pohodě, dokonce spíše než cokoliv jiného je život těžký. Nicméně to, že jsou v něm překážky a problémy, že je v něm i smutek a neštěstí, neúspěch a trápení, to vše patří do jeho bohatosti. Bez toho by neměl hloubku a mohl by skončit jen u konzumu.
Iracionální postoj: Pokud se mnou někdo nesouhlasí, znamená to, že mě nemá rád. Racionální odpověď: Často mě v životě budou lidé kritizovat, a to je v pořádku, protože jinak bych se nedozvěděl, co se jim na mém chování nelíbí. A taky nejsem dokonalý. Ale mám právo být nedokonalý, protože jsem člověk. Když mě někdo kritizuje, neznamená to, že jsem špatný, ani že mě nemá rád. Nakonec nejlepším naším kritikem je ten, kdo nás doopravdy miluje. Naopak, kdyby mě nekritizovali, bylo by něco v nepořádku.
Iracionální postoj: Nemohu žít bez blízkého člověka. Racionální odpověď: Dokážeme žít i bez blízkého člověka a nemusí to být planý život. Občas potřebujeme druhé lidi a potřebujeme se na ně spolehnout. To však neznamená, že musíme být na nich závislí.
Iracionální postoj: Moje hodnota závisí na tom, co si o mně myslí ostatní. Racionální odpověď: Všechno, co mi druzí říkají, není nic víc a nic méně, než podnět k promyšlení, ke zpracování. Moje hodnota nemůže záviset na náladách, názorech a postojích druhých lidí a jejich případných změnách. Svoji hodnotu máme vždycky a naše sebevědomí závisí jen na tom, zda si ji uvědomujeme či nikoliv.
Základní pojmy: pasivita, agresivita, manipulace a asertivita
Pasivita
Pasivní člověk ustupuje ostatním. Je nejistý. Stále se omlouvá. Vyhýbá se výměně názorů. Současně si naříká na osud. Obviňuje okolí z agresivity. Má pocit, že ho druzí využívají. Často využíván je. Někdy si pak vybije vztek na někom ještě slabším.
Pasivní chování se vyznačuje bezbranností vůči požadavkům druhých. Pasivním lidem chybí sebejistota v projevu, nedokážou se prosadit, stále se omlouvají, vysvětlují, vciťují se do přání druhých. Někdy jsou nadmíru a nepřirozeně snaživí, jindy se vyhýbají sociálním situacím.
Mezi lidmi zaujímají roli „oběti“ nebo „chudáčka“ zdůrazňujícího své handicapy nebo se přizpůsobují silnějším. Těm jsou ze strachu oddáni, často papouškují jejich názory. Jsou závislí. Pasivní člověk někdy hraje roli „obětavého dobráka“, který stále všem se vším nápadně pomáhá a může tím být obtížný.
Podobná je role „opičí matky“, která dusí své děti nadměrnou péčí.
Pasivní chování může nabývat ještě řadu jiných „rolí“. Je příznačné pro osoby s nízkým sebevědomím. Pasivní chování znamená nemluvit o svých emocích a přáních, ale v „zájmu druhých“ je potlačovat. Řada pasivních osob dospěla až tak daleko, že si je neuvědomuje. Mít osobní potřeby by pro ně znamenalo „být sobec…“ nebo „druzí by se mohli zlobit…“.
Často je to poznat i na první pohled. Pasivita je spojena s povoleným tělem, ohnutými zády, sklopenýma očima, odmlkami v řeči a váhavým, tenkým nebo kňouravým hlasem. Často používají výrazy jako: „možná“, „nevím, jestli můžeš“, „to nevadí“.
Agresivita
Agresivní člověk je stále připraven k útoku. Zraňuje druhé. Ponižuje je. Prosazuje se bez ohledu na ostatní. Všechno ví nejlíp. Rád druhým káže, vyčítá nebo moralizuje. Neumí si přiznat vlastní chybu. Za všechno mohou druzí. Často zaměňuje upřímnost s útočností.
Agresivní chování je chování, při kterém jedinec prosazuje sebe na úkor jiných. Nedbá na práva jiných lidí, ponižuje a pokořuje ostatní. Pokud toto chování nevede k úspěchu, za nezdary okolí obviňuje. Často trápí druhé. Bývá neoblíbený a často se cítí sám.
Jeho přehnané sebevědomí může být zástěrkou komplexů, které svou agresivitou kompenzuje. Agresivní chování často krátce uleví z napětí. Postupně však odcizuje od ostatních a tím vytváří další napětí.
Role, které agresivní lidé zaujímají, jsou role „diktátora“, který prosazuje vždy jen svoji pravdu, role „pravého chlapáka“, který se prosazuje silou a hrubostí, role „mravokárce“, který moralizuje, káže a vnucuje okolí pocity viny, role „kontrolora“, který vše kontroluje, počítá a zapisuje a „logicky“ má ve všem vždy pravdu.
U úzkostných lidí dochází ke střídání pasivního a agresivního chování, přičemž agrese se objevuje zejména k nejbližším partnerům a dětem, pasivita k cizím lidem a zejména k autoritám. K agresivnímu chování patří nejen hrubá slova, hlasitost či moralizování, ale také sarkasmus, ironie, znehodnocování.
Agresivní chování tedy znamená nebrat v úvahu zájmy jiných a bojovat stále jen za svá vlastní přání a potřeby na úkor druhých. Často se používá zastrašování a vyhrožování. „Radím ti, abys…“, nebo snižování druhého „Ale, no tak…“, „Určitě žertuješ…“ nebo hodnotící komentáře „Měl bys…“, nebo „Čekal jsem, že to uděláš líp“.
Manipulace
Manipulativní člověk se snaží dosáhnout toho, co chce, oklikou. Apelováním na morálku, pocity viny, na to, co si řeknou druzí lidé, apod. se snaží druhého přimět k tomu, aby se choval tak, jak to chce on.
Manipulace je v zásadě nečestná. Přesto ji občas použijeme všichni. Někdy vědomě, častěji však nevědomě. Někteří z nás ji však používají nesmírně často, stává se pro ně zlozvykem. Někdy tím dosáhnou svého cíle, často je však okolí prohlédne a dostane na ně vztek.
Lidé, kteří často manipulují, nemívají upřímné a hluboké vztahy. Nedokážou totiž být otevření, a tak o ně lidé málo stojí. Manipulativní chování bývá velmi typické pro hysterické osobnosti. K manipulaci se dá použít pláč, křik, výčitky nebo moralizování, lichotky, sliby a mnoho jiných taktik. Oblíbeným trikem manipulace je činit druhého odpovědným za vývoj a řešení nějaké situace.
Styl manipulace souvisí s typem osobnosti. Někdo používá manipulaci, při níž předstírá bezmocnost, druhý manipuluje agresivními postoji. Navozením pocitů důležitosti viny nebo ohrožení se snaží donutit druhého, aby vyhověl. Jde o vítězství, ne o spolupráci.
Asertivita
Asertivní člověk přebírá plnou odpovědnost za svoje chování. Ví, co chce dělat a jakým způsobem to bude dělat. Jsou mu jasné i důsledky. Je vesměs aktivní a vyhýbá se agresi a manipulaci. Většinou přímo říká, co cítí a o co mu jde. Nepovyšuje se a zásadně se neponižuje. Umí naslouchat. Když udělá chybu, přizná ji. Umí přistoupit na kompromisy. Působí vyrovnaně, uvolněně, srozumitelně. Častěji vyjadřuje pozitivní věci. Kritizuje věcně, konstruktivně a tak, aby neponížil. Jde mu více o spolupráci než o vítězství.
Asertivní člověk přesně říká, jak situaci vnímá, co si o ní myslí a jak ji prožívá. Má přiměřené sebevědomí. Respektuje partnera. Zvažuje to, co říkají jiní, nejde mu tolik o výhru pro sebe, jako o rozšíření možností všech. Nic si nenamlouvá. Když se mu něco nepovede, nedělá z toho tragédii ani neobviňuje druhé lidi. Dobře rozeznává manipulaci a čelí jí. Navenek působí uvolněně, klidně, mluví zřetelně a srozumitelně. Dívá se do očí tomu, s kým mluví, nicméně je nevtíravý.
Čtyři základní druhy komunikačních stylů, které lze jednoduše popsat následujícími postoji:
Postoj pasivní – „Ty jsi hodnotný člověk a já nestojím za nic.“
Postoj agresivní – „Já mám svoji hodnotu – to ty jsi bez ceny.“
Postoj manipulativní – „Mohl bys mít hodnotu, kdybys …“
Postoj asertivní – „Já mám svoji hodnotu, i ty máš svoji hodnotu.“
Proč máme být asertivní?
Nebýt asertivní vede k postupnému střádání frustrací, což zvyšuje stres (úzkost, depresi) a vede k jiným zdravotním problémům. Druzí mohou sice s vámi sympatizovat jako s „ubohou chudinkou“ a může to vypadat, jako že se jim vaše „neasertivita“ líbí. Ale brzy je začnete dráždit, zvlášť když si začnete stěžovat na to, jak je život nespravedlivý. Ignorování konfliktů je může krátkodobě oddálit, ale dlouhodobě vede ke zvýšení napětí a frustrace. Je mnohem zdravější vyrovnávat se se situacemi ihned, když se objeví.
Můžete si říct: „Bude to stát hodně námahy. Beru na sebe riziko, že si odradím lidi kolem sebe. Bojím se to zkusit.“ Nikdo neříká, že se máte změnit přes noc nebo že máte být asertivní vždy a ve všech situacích, ale měli byste mít alespoň možnost volby, zda se chcete v dané situaci chovat asertivně nebo ne.
Dovednosti lidí, které je chrání před stresem a následnými nemocemi nebo úrazy
Vciťují se do druhých a dávají jim to najevo. Jasně a přiměřeně vyjadřují svoje vlastní pocity a potřeby.
Dovedou přijímat kritiku v klidu – zajímá je. Dokážou kritizovat, aniž by zraňovali, berou v potaz city druhého. Dovedou vyjádřit hněv, aniž by ztratili kontrolu nad sebou. Mají odvahu se ozvat, když cítí nespravedlnost k sobě nebo druhým.
Říkají ano a ne v souladu s tím, co doopravdy chtějí a cítí. Dokážou otevřeně a beze studu mluvit o sobě. Dovedou pozorně a citlivě naslouchat druhým. Chyby a nedostatky druhých berou laskavě a s pochopením.
Dovedou uzavírat rozumné kompromisy. Dokážou proměnit spor v dohodu. Nepomlouvají. Dávají druhým prostor na vyjádření pocitů a potřeb. Mají upřímný zájem o potřeby, city a přání druhých.
Dokážou otevřeně mluvit i o nepříjemných a bolestných věcech. Konfliktní situace zvládají s nadhledem, vždy kromě svého hlediska zvažují i hlediska druhých. Dovedou uklidnit rozjitřené emoce u sebe i druhých. Jsou schopni vyjádřit lásku a přátelství, často je dávají najevo. Dovedou samozřejmě navazovat kontakty i s neznámými lidmi.
Umí přijmout odmítnutí od druhého bez pocitů urážky nebo zrady. Umí přijmout pochvalu bez falešné skromnosti či nadměrné pýchy. Nejsou závislí na hodnocení, ocenění nebo kritice od druhých, a proto se rozhodují i ve složitých situacích sami. Dovedou obhájit osobně důležité cíle a vznést oprávněné požadavky.
Nemají strach ze zesměšnění, dovedou si ze sebe dělat legraci. Akceptují vlastní nedokonalost a limity.
Lidé, kteří mají tyto dovednosti nebo vlastnosti, jsou velmi příjemní partneři, nadřízení, spolupracovníci, přátelé i společníci. Dobře se s nimi žije. Pomáhají nám cítit se samozřejmě, bezpečně, sebejistě a zapomenout na komplexy a nejistoty. Probouzejí a podporují to nejlepší v nás. Míváme pocit, že jsou takoví od narození. Nicméně většinou jsou to dovednosti, které si během života vypěstovali. Naučili se od rodičů, sourozenců, učitelů, přátel a jiných vzorů.
Použito z knihy Asertivitou proti stresu (nakladatelství GRADA Publishing, a.s.), jejímiž autory jsou MUDr. Hana Prašková a MUDr. Ján Praško, CSc.